Po deváté všichni netrpělivě žmoulají mapové podklady a čekají na vyhlášení tří kopců, na které budeme směřovat. Jejich pořadí je na nás a o to má závod zajímavější náboj, během něj totiž nikdo neví jak je na tom soupeř a musí se valit. Dozvídáme se tato vyvrcholení: ZVONOVÝ (744 m n.m.), ŠTÍPA (707 m n.m.) a PTÁČNICE ( 830 m n.m.). Celkem rychle je nacházíme a špekulujeme kudy tudy. „Bude to ojeb, přátelé,“ prohlásil někdo. Trasu tipuju něco přes 30 kilásků, z toho maximálně 5 mimo zpevněné cesty. Nohy a boty si dnes opravdu užijí. Start je naplánován na desátou a mám spousty času na nachystání nezbytností, poplácání po ramenou a popřání štěstí.
Všichni byli připraveni a mohlo se říct:“Start.“ Směr na první kontrolu – Štípu byl jednoduchý. Jednoduše nasadit klapky na oči a rubat po hlavní cestě až k hospodě „u Bušů“ a poté zkratkami nahoru. Vyběhl jsem dosti svižně a všechno se to nějak trhá a najednou jsem vepředu. Hlavně se z toho neposrat a zdrhnout těm dvěma maníkům, kteří mi visí na zádech. Když zjistili, že bych to tu mohl znát, přilepili se na mě jako moucha k mucholapce zavěšené na lustru. Dělal jsem, co mi síly stačily, ale asi málo. Běžíme tedy tři a za námi tma jak v pytli, tu a tam vysvitne hvězdička maskovaná za pouliční lampu. Zanedlouho míjíme zmíněnou hospodu a pokračujeme zkracovačkou k vyvrcholení číslo jedna, kde na nás netrpělivě čekají. Kopec jsme vydunili, snad až na jedno zaváhání, docela v klidu a na startovní karty mohly přibýt první záznamy. Od kontroly valíme z kopce na modrou značku, která nás vyvrhne jak vorvaně na Dušnou, odkud měníme barvu na červenou. Značení moc neřeším, zde je to jen tupé běhání po asfaltce a kilometry ubíhají šíleným tempem. „Kdo to tak, do perdele, rozeběhl,“ ptám se sám sebe. Hošani Olomóčtí vypadají, že asi s podobnými srandami nepřestanou a jistí mě, co to jen jde. Nebo běží. Protože, kdo tady neběží, ztrácí. Jak jednoduché, že? Na hřebeni před chatou na Cábu potkáváme první skupinky běžců, kteří valí na Štípu. Za chatou se mohu radovat ze změny povrchu a soustředění se na trasu. Kontrola na Ptáčnici je v plné síle a borci si užívají nočních hvězd a světel čelovek. Chybí jen Luke Skywalker se svým světelným mečem, aby nám pomohl poprat se se zbytkem trasy. Po krátkém občerstvení konečně rubem něco jiného než rovinku po asfaltce. Hurá! Nedaleko Búřova hledáme ten „skvělý“ seběh přímo k cestě vedoucí na protější hřeben. Podle zpětné analýzy ho nacházíme, ale nesmyslně běžím po louce více nalevo než bych měl a naše trojice se ocitá kdesi v lese. Dalo by se říci, že v prdeli. Záhy ale objevuji lesní svážnici, po které doběhneme skoro až do centra obce.
Rubem po hlavní cestě nahoru k mostku v části Říka a odtud k hřebenu a jak jinak než po tom černém hnusu, který pohlcuje světlo čelovek jako černá díra. Nemá to konce, lýtka na maděru, naše trojice se začíná pomalu trhat a zase se dávat dohromady, do doby, kdy s Mirkem utvoříme duo mířící na poslední vyvrcholení. Do toho ještě lehce zmatkuji u zvoničky, ble. Jirka vyvrcholí několik minut po nás. Při sestupu ze Zvonového volíme kratší variantu po hřebeni k Hážovským dílům a od nich po červené na základnu. V posledním sbíhání mi začíná Mirek nasazovat tempo. Mám pochybnosti, jestli mi nohy vydrží až do samotného závěru a neskácím se někde do příkopy. Červená značka směřuje kamsi do lesa a aniž bych si toho všiml, ji míjím, jdu jak ovce na porážku „přímo“ a zase po asfaltce dolů. To je hnus Velebný pane!
Výsledek snažení už znáte a musím tedy jen podotknout, že závod neměl žádnou chybu a užil jsem si jej dosyta. Bylo to skvělé proběhnutí, které bylo rychlejší než jsem čekal. V cíli si povídáme zážitky, popisujeme postupy a různé zajímavé záseky. Noc letí a do ranních hodin přichází další a další účastníci závodu. Mája se nakonec mohla těšit z pomyslného stříbrného kovu a tak jsem měl mnohonásobně vetší radost z vydařeného víkendu.
Díky všem organizátorům za čas, díky za skvělé občerstvení v cíli, díky za celý závod a díky všem za podporu. Bez Vás by to nešlo!