Maník z Beskyd objevuje Dolomity

Ještě před mnoha a mnoha lety byly výstupy na kopce podobné Lysé hoře pro bůčka mého vzhledu zcela nemyslitelné. Vlastně jsem o ně ani neměl moc zájem a raději dřepěl u Duke Nukema a Doomu do doby než se mi chtělo na záchod. Čas ale pokročil a začalo mě zajímat něco zcela jiného. Něco z čeho se stala zábava a velký koníček. Něco, při čem jsem poznal spousty zajímavých lidí, míst a bůhví čeho ještě. Rubání do kopců a dolů z nich mě přitáhlo magickou silou a když jsem mohl ochutnat, jaké cesty, chodníčky, výstupy a sešupy mají v Dolomitech, neváhal jsem ani vteřinu. Bylo na čase poznat běhání po větších kopcích, vyšších nadmořských výškách a možná i šílenějších terénech, do Alp a Pyrenejí jednoduše nejezdím každý den a chci si to užít.

foto.lukasx.cz

foto.lukasx.cz

Sedím doma na pohovce, před sebou noťas, v ruce hrnek s kávou a na monitoru svítí asi miliony tras, které by stály za to proběhat. Výběr je fakt široký a dostávám opět chuť se přestěhovat někam do hor a jako Caballo Blanco brousit stezky v oblasti, která ho držela. Výběr vykrystalizuje na dvě oblasti – Tre Cime di Lavaredo a severní okraj Gardského jezera. „Bude prdel,“ pomyslím si při pohledu na videa z Lavaredo Ultra Trailu a Limone Extreme.

Balím většinu věcí, které doma najdu, hlavně boty, k tomu velkou svačinu a může se vyrazit. Cesta nocí ubíhá zábavně a svítání za Rakousko – Italskými hranicemi se blíží. Míjíme jezero Misurina a valíme nekonečnými serpentinami, kde si málem ukroutím ruce na volantu, k samotným Tre Cime, odkud se naskýtá impozantní výhled na moře oblaků pod námi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obloha se začíná barvit do různých tónů růžové a červené a všichni okolo vytahují své fotografické nádobíčko. Ani já nejsem pozadu a hledám vhodnou pozici. Cítím to napětí ostatních než slunce vykoukne za obzor. Po čase šlehají na naše ksichty ranní paprsky životadárce. Kolem mě cvaká jedna závěrka za druhou, cvakám taky a s otevřenou hubou, husí kůží na zádech, civím jako čerstvě narozené tele na tu nádheru kolem.

jezero Misurina

Rifugio Auronzo

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Slunko ale končí své představení, nastává den a po lehčí snídani vyrážíme po skoro dvacetikilometrovém okruhu ke druhé straně skal. Nálada je skvělá a cestou pořizujeme fotky jako na trail pornu. Fotí se zde doslova samo.

foto.lukasx.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na cestách nepotkáváme nikoho a od chaty Bullejoch – Hutte to střihnu ještě kolem starých zákopů a bunkrů pár výškových metrů navíc k vrcholu Oberbachernspitze do 2677 m n.m. Vlivem skvělé a naprosto rychlé aklimatizace ve stylu – vyjeď kam můžeš a zbytek vyběhni, mě začíná docela bolet škopek.

Tre Cime zezadu

krajina se za každým ohybem rychle mění

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na vrcholu se proto nezdržuji moc dlouho a po krátké kochačce, kde už líně, jako lachtani na pláži, polehvávají turisté dlabajíce sváču, mažu zpátky k chatě a dál do luxusního údolíčka k Lago dei Piani. Tam si dáváme výhledové piánko a můžeme litovat jen špatného světla pro dokonalé fotky.

Grossglockner

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Italové a Rakušané, majíc před sebou Tre Cime, vyvalují své pupky v podzimním slunci a my valíme totálně vysmátí dokončit okruh. Občas se ale musím zastavit, abych nasál kouzlo zdejšího místa a zaplácal kartu foťáku panoramaty.

Tre Cime zboku

U auta si říkáme dojmy, čumíme do blba a balíme věci pro další jízdu. Tou bude přesun k Lago di Garda. Cestu si ještě více zpříjemňujeme skvělými songy Jirky Schmitzera.

jezero Misurino

podzim v plné síle

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Musím tu popsat jednu malou epizodku našeho tripu. Valíme po dálnici, Jirka to z repreáků řeže hlava nehlava a poslední platidla se blíží. Když už jsme u nich, přichází jeho skvělý song, který nabádá chlapíka, jestli na to má. Škoda, že si nerozumíme a se slzami smíchu se vydáváme vstříc mořskému podnebí.

Na další den bych chtěl zakusit pořádných stoupání, kterých je tu fakt dost. A protože se tu běží i Limone Extreme, neváháme ani vteřinu. Ještě doma čekuju videa z akce, ženské a chlapi se do kopce ženou způsobem takovým, až mi jde z toho hlava kolem. Oni snad ani neví, co to je zakyselení svalů a laktátová křivka. V Limone nacházíme parkoviště kousek od promenády.

Limone Sul Garda

V navigaci rozklíčuji trasu závodu a můžeme jít na věc. Teda první kilometry jsme běželi, až do doby překročení hlavní cesty, kde následuje jedno nekončící stoupání. Pak už „jen“ dolů, nahoru, dolů, nahoru a seběh z 1400 m n.m. skoro až k hladině moře. „Ty vole, jak tady můžou běžet to všechno,“ říkám parťákovi. Jsem rád, že si občas dám fotopřestávku. Je to taková kamufláž k nabrání dechu a zalomení krku při pohledu na další část. Limone se svými domečky mizí nenávratně pod námi a vše se jaksi zmenšuje. Prďák je to slušný – na 5 kilometrech asi o 1100 výškových metrů. Kláda! Z pohledu dolů se mi točí hlava.

Limone Extreme

Limone pod námi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Člověk zde opravdu nemusí řešit vzdálenost, ale stačí jen zapnout výškoměr. Po osmi kilácích se s parťákem loučím a pokračuji seběhem pod další kopeček. Cikcaky mířím nahoru k památníku z první světové války a od něj dolů. To, co přijde vzápětí jsem nečekal. Skoro kolmá průrva ve skále, lana po obou stranách a chodník se zařezává do vápence hodně zostra. „Tohle bude hustý,“ padne mi myšlenka přes hlavu. Dávám si raději více pozor, přece jen nezávodím, že. A cvakám při tom pár dokumentačních fotek.

stezka pro kozy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Killianova parta má přede mnou hluboký respekt. Říkám si:“ Jo, voe! Tohle je úlet dělaný přesně pro tebe!“ a chechtám se jak magor. Při stoupání na poslední kopec mě už ani nepřekvapuje, že během něj několikrát po sobě ztratím výšku, abych ji mohl znova nabrat. Taliáni jsou boží! Kdo má však za sebou Kimu, bude mu tento extrémáč připadat triviální.

techničtější část

Přichází poslední seběh do městečka. Civilizace se svými lidmi, domky, auty, cestami se začíná opticky přibližovat. Více než dvacetikilometrový okruh s 2100 metry vertikálně je skoro za mnou a mohu jen snít o tom, že si ho někdy proběhnu v jiném tempu se startovním číslem na hrudi. Jsem rád za zajímavou zkušenost, proběhnout se po trase legendárního závodu plného skvělé atmosféry a mohlo přijít flákání v úzkých uličkách milého města.

Další ráno žvatlám, asi ještě v polospánku, něco o tom, že si dám nějaké menší stoupání než včera. Po snídani beru mapu do ruky a můj ukazovák míří na jeden kopec. Jsem zastáncem toho, že tělo si samo řekne, co chce. A dnes si o to řeklo hodně důrazně. Tak tedy: Z Arca (asi 98 m n.m.) si to rubnu do 2058 m n.m. na Monte Stivo. Borci na mě čumí, jestli mi jižanské klima udělalo dobře a raději se mě rychle zbaví, abych je nenakazil. Cesta nahoru vede přes všechny lesní pásma až tam, kde roste jen tráva a pasou se koně, krávy jsem tu nikde neviděl a docela by mě teda zajímalo, z čeho dělají ty sýry, heh. Ze startu se chvilku motám v olivových hájích odkud je super výhled k Arcu a Rivě, až nalézám správný směr. Jednoduše furt nahoru a když už to výš nepůjde, pak zase dolů. Ale jinou cestou.

olivy kam se podíváš

olivové háje nad Arcem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Postupně za sebou nechávám olivovníky, listnaté a smíšené lesy, pastviny. A taky úžasné modřínové lesy, které v podzimní době krásně barví krajinu. Někde za půlkou, když jdu skoro dvě hodiny, si říkám, že Lysá je hovno kopec, a cpu do útrob první ořechovou tyčku. S výškou se mění i počasí a začíná hodně foukat a jelikož jsem jen v kraťáskách a triku, nezbývá než přidat. Poslední kilometr je takové nekonečné kamenolezení zakončené vrcholovou partií luk. Škoda, že mi chybí něco málo metrů k prvnímu výškovému dvou litru.

Arco

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nahoře si užívám samoty a vnitřního naplnění štěstím při pohledu na vzdálené zasněžené vrcholky hor, jejichž jména mohu jen odhadovat. Mlha s větrem ale kazí celou podívanou, musím vytáhnout větrovku a po pikniku, seběhnout o několik stovek metrů dolů k Arcu, Mekkce všech vertikaličů.

je to tam!

vrcholová cedule

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Běžím po louce k chatě pod svahem, kde bodrý Ital, zachumlaný do peří, doplňuje na lavičce energii. Čumí jako péro z divanu. V kraťasích mi u vody bylo včera mnohem líp a pro jistotu, nebo spíš na efekt, nahazuji na hnáty další vrstvu. Drtím dolů, v hlavě mi běží úryvky z běžeckých videí na netu a připadám si jako bych byl na některém z nich. Bájo! Míjím stádo koní, někteří z nich by si chtěli pokecat, ale je zima a nahoru pro mě asi nikdo nepřiletí. Pásy kleče, lesů a luk se střídají pod nohama v opačném pořadí, listí šustí a myšlenkami se ztrácím kdesi mimo realitu.

pohled shůry

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnes budu rád za odpočinek na pokoji, i když nožky nejsou na maděru. Do něj mě nakonec doveze kámoš, který čeká pod kopcem. Spokojen s dnešním výletem, usedám do auta…

Poslední den není čas na hrdinství a i když jsem při snídani povídal něco jiného, volím variantu příjemného kochání s foťákem na krku. Tady je opravdu na co se dívat. Okolí Limone Sul Garda je v podzimním hábitu, po jezeře se maníci prohání s křídly ve větru a všude okolo nás vládne jakási pohoda. Taloni, Němčouři a Rakušáci sedí v kavárnách, popíjejí, líně lížou zmrzku a je jim dobře, zdá se…

ulice Limone Sul Garda

okouzlující lago

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyjíždíme o 1100 metrů výše, kde máme pohled na některé kopce z Limone Extreme. Z dálky vypadají hodně neškodně. Foťák se plní nekonečnými řadami pixelů a nám nezbývá nic jiného než nadobro opustit Limone, Rivu a všechna ta sluncem zalitá místa a vrátit se přes zmrzlý Brenner do zmrzlé domoviny.

nad Limone

podzim nad jezerem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Díky, byl to skvělý výlet plný zážitků, při kterém jsem si dal kolem 65 kilásků a asi 5300 metrů nahoru. Jo, bylo to vertikální dobrodružství i bez sedáku, karabin a lana.