– na nějaké občerstvovací stanici posolit či popepřit, můžete přidat i magnéziovou tabletku
– místo oleje na smažení použijte dobrý a kvalitní iontový nápoj
– při druhém výstupu na Čerňavu, kdy už je mozeček téměř hotový, zalít rozšlehanými vejci jistého ultráka, které jsou tak jako tak na maděru, takže ušetříte čas s rozbíjením skořápek
– jelikož se poslední seběhy nepočítají, doporučuji na Kelčském Javorníku ozdobit něčím zeleným podle chuti a fantazie
– konzumujte až za cílovou páskou!
 |
| www.fotozavadil.cz |
A jak to všechno vlastně bylo? Řeknu Vám, že divoké. Od samého začátku až po hopsání v rytmu AC/DC. Divoká byla už registračka, kdy jsem netrpělivě seděl u počítače a počítal vteřiny do jejího odklepnutí. Za pár vteřin jsem to odklepl i já a už jsem se těšil na další skvělý srpnový víkend. Čas prostě ubíhal, závod střídal závod a takové ty kecy kdo má víc naběháno a nastoupáno mě nechávají klidným. Nějaký týden zpátky jsem si ještě stihl legračně rozrazit hlavu pod Čertovým mlýnem, která od teď vypadá ze shora zas o něco drsněji. Cítím se být ultra, šrámy jsou vítány. A nakonec se stejně vše ukáže až v den Dé nebo spíše Há. Dlouhé štreky se sice běhají v poslední části hlavou, ale zbytek těla je také důležitý…
Start měl vypuknout v osm ráno a před ním se postupně začalo scházet samotrýznící seskupení. Každý, kdo je alespoň trochu soudný si v tu chvíli musel klepat na čelo a s otevřeným lahvoněm si raději máchat nohy v lavoru. I když to moc nevypadalo, pekelná brána se s poledním časem měla přiblížit až nebezpečně blízko. Neméně důležitým byl i test startovní pistole, po kterém se někteří nedočkaví účastníci lačnící po výsledku, málem rozeběhli. Pozdravili jsme se ještě se spousty známými a přáteli a mohli společně odpočítávat poslední vteřiny do začátku popobíhání do kopce, z kopce, kochání se krásnými lesy, kecání na občerstvovačkách a na trati, u některých možná i zvracení a dalších příjemností.Velmi prozíravě jsem se zařadil snad do poslední třetiny startovního pole, abych s příjemným pocitem mohl někoho předběhnout než zase předběhne někdo mě. Doufám, že těch předbíhačů moc nebude.
Na rajnochovické asfaltce se zařazuju do pomyslného hada a snažím se trochu kousat lidi před sebou, jelikož jako chytrá horákyně vím, že hned za koncem cesty následuje trochu bahnitý a užší výstup a nerad bych se v něm zasekal. Potkávám se s Kubou, bezva chlapíkem, pro kterého jsou závody podobných distancí skoro výklusem. Osud tomu dal, že jsme spolu dalších padesát kilometrů prohodili spousty hezkých slov. Před Tesákem se stáčíme doprava a čekají na nás první dva nevlastní sourozenci ze tří. Čerňava je taková malá, ale krutá mrcha. Přemýšlím, po kom to asi zdědila. Nedává nic zadarmo. A za ní už vytahuje svoje tesáky Jehelník. Ten dostal jméno podle svého otčíma, který neustále a s oblibou do něčeho píchal. I když si nejsou sourozenci vlastní mají kupodivu mnoho společného a dají zabrat. Seběh z druhého kopce je velmi zábavný. Míjím se s klukama z adventure race a moc nechápu, co tu dělají nebo co tu dělám já. Jsou to o hodně drsnější borci a cítím se mezi nimi trochu nepatřičně. Sleduju tedy jejich paty a spoléhám na to, že jdeme dobře. No, moc jsme nešli. Dvakrát jsme lehce zakufrovali. Chlapi mají proste to dobrodružství v krvi a rádi se proběhnou někde mimo cesty 🙂 Za občerstvovačkou v Říce přeskakujeme nějakou říku a mažem na Hostýn. Mám pocit, že ten je určitě taky v nějakém vztahu s předchozím Jehelníkem a Čerňavou. V lese se jde ale dobře a nahoře se můžu usmát do objektivu místního paparazziho.
 |
| Hostýn |
Asi čeká na nějakou celebritku, ale tady moc nepochodí. Jen samí zadýchaní a zpocení lidé. Seběh po modré ke Skalnému mám rád, ale před ním nás fáborky navádí na indivindi trasu. Tady budou hoši z adventure rádi, myslím si. Stezka nás vyplivne téměř pod zříceninou hradu Obřany. Slunko začíná pořádně pálit a moje hlava už se z postupného přehřátí začíná taky kamsi řítit. Nahoře razím koíntrolu a mažu zpátky. Cestou potkávám kámoše, kteří to nahoru rubou hlava nehlava. Zdá se mi, že mají lehce zarudlé oči jako španělští býci při koridě. Rozcestí Klapinov je naprosto úžasné asi jen při zatažené obloze, ale těším se na Pardus. Fakt krásný kopec s hezkým výhledem. Bohužel je dnes až příliš horko na to, abych se tu zdržoval. Čeká nás seběh po žluté a na konci něj pak zastávka s kusem žvance a dobrým slovem povzbuzení do dalších kilometrů. Je tu fakt dobře a ani se mi odtud moc nechce. Kolem Lukovského polesí to nemám moc rád, hodně se to vleče a na hlavě bych mohl smažit vajíčka. Kuba se přehřívá asi podobně, ale jako správný ultradrsňák nehne ani brvou.
 |
| šílený výraz na Obřanech |
 |
| jedna extra křeč pro objektiv 🙂 |
 |
| Mája v plné síle |
 |
| www.fotozavadil.cz |
Za to adventuráci evidentně kopli do vrtule a definitivně zdrhají. Přesně jak jsem si myslel. Od Obrázku vedou fáborky po zelené značce kolem Velé k hradu nad Lukovem. Kdybychom chytře neminuli odbočku u jakési lavičky nad pramínkem, bylo by to mnohem pozitivnější. Pod sebou vidíme běžce v pestrobarevných hábitech, kteří si nás dali jak malinu. Prostě sranda, neměl jsem tolik čumět pod nohy a raději se dívat na stromy a sledovat co se kde šustne. Ve studánce Rybárka stihnu smočit hlavu a další části těla, které se mi vaří a mizím k tomu Lukovu. Odtud se už konečně začneme z té šílené osmičky pomyslně vracet. Stoupák na hrad je tradičně výživný a už se mi do něj nechce ani běžet. Kuba navrhuje nealko pivko u hradebních zdí. Jasně, že souhlas! Jde se na jedno! Krásně mi nafouklo břicho a když mi jedna postarší dáma při seběhu do Vlčkové navrhuje frťana valašského likéru, zvedá se mi kufr. Naštěstí ne tolik, abych viděl jeho obsah. Z Vlčkové musíme přes nějaký malý kopeček, na který jsem úplně zapomněl, do Držkové. Věřím, že nenapadlo někoho tu držkovou dát na občerstvovačku. To by asi nedopadlo. Zvonce řinčí, lidi fandí a u pultíku s jídlem se potácí zmožení závodníci. Někteří z nich sedoleží nehybně na zemi. Kamarádi musí mít na nás z druhé strany stolu hezký pohled. Cosi dobrého do sebe cpu a nechávám si Martinem polít hlavu. Hekám jak hekna. Doktorka by ze mně měla radost. Vzpamatovávám se z nastalého šoku a musím dál. Kuba jde taky. Na cestě přes dědinu vidíme před sebou podobně zmožené borce. Hlavy sklopené k zemi a každý myslí jen na to jedno. Podobně jako možná před sto lety, kdy se začalo válčit. Modrou značku vedoucí z Držkové k Humenci tak nějak procházíme nebo spíš prokecáme ani nevím jak. Dozvídám se další zajímavosti ze světa ultra brutálností. Kuba má opravdu přehled, mohl by si založit cestovku a vydělávat na tom, že by vozil lidi zničit se a ještě by za to dostal zaplaceno. Osmá kontrola v pořadí je při rozcestí pod Humencem. Byli jsme tu celkem nedávno v rámci Valašského kila, které můžu tímto doporučit. Zničíte se při něm stejně dobře jako tady. Od Humence po Troják je to hodně běhací a nezbývá nic jiného než vytrvat a běžet, protože jinak to nemůže rychle skončit. Lesy střídají louky, stezky pro koně střídají asfaltky až najednou kdesi u odbočky k prameni Dřevnice mám dojem, že se dostavily halucinace. Ale opak je pravdou. Klára, která nemohla běžet se na nás přijela podívat a pořádně zafandit a samozřejmě i zapařit. Bylo to velmi milé zpestření během celé cesty a vneslo do mých nohou zas nějakou energii. Na Trojáku razíme kontrolu a hledám poslední drobáky na další nealko pívo. Bohužel zbylo jen na jedno a dávám si tedy s Kubou na půl. Sbíhání sjezdovky do vlahého lesíka nám nesebralo moc času a mohl jsem se proto osvěžit v místním potoce, kde jsem si málem ulehl. Ještě, že se nikdo nedíval, bylo to hodně komické. Méně komičtěji působil nekončící stoupák a následná asfaltka na Vičanov. Miluji individuální značení trasy. Nahoře se musím dát do běhu, neb horko je ubíjející a chceme už být na další skvělé občerstvovačce na Tesáku. Jako fakt luxus. Hážu do sebe solené melouny s banány, zapíjím to pivkerm a nechám na sebe stříkat studenou vodu. Co více si přát. Navíc fandění přítomných je naprosto skvostné. Z Tesáku je to do cíle kousek, ale cesta je zrádná a vede přes území nevlastních bratří a sestry, která se rozhodla, že nám připomene zač je toho loket. S Kubou se evidentně něco děje a ve stoupáku mu to tolik nejde. Přemýšlím o tom, co se mohlo stát. Vždyť celou cestu byl v pohodě. Na vině je nejspíše hodně vypitých tekutin a tím pádem i nějaká ta nevolnost. Pod Jehelníkem na něj chvilku čekám. Naštěstí mi další za mnou říkají, že je v pohodě a jen si potřebuje sednout a dáchnout si. Jdu tedy dál k poslednímu sourozenci, Kelčskému Javorníku. Z této strany je to příjemný chlapík s přátelskou tváří, ale z druhé strany vypadá nebezpečně. Dokončuji finální recept na mozeček a budu moc rád až si ho po pípnutí v cíli budu moci (obrazně řečeno) dát. Zelená značka je fakt nekonečná, drtí mi stehna a musím se soustředit abych se nerozmázl jako moucha na čelním skle auta. Pod Šaumburkem mě fáborky navedou na lesní cestu, která mě dovede až do cíle. Slyším moderátora, hudbu i lidi. Vím, že jsem blízko a přijde trochu i toho dojetí. Emoce jdou v lese ven. Poslední asfaltový úsek je za odměnu a lidi kolem cesty jásají a fandí a ženou mě kupředu. Obíhám něčí dům a je to tu. Cílová brána a euforický pocit, že jsem překonal sám sebe, svou hlavu i pohodlnost. Vítám se s přáteli, kteří se mnou sdíleli na trase svůj čas, říkáme si dojmy a užíváme sílu okamžiku. Čekám na Máju a ve zprávách i na dálku jí držím pěsti, aby se v pořádku dostala zpátky. Žene se totiž velká bouřka, která ale příjemně svlaží vzduch po tom parném dni. Dávám se nějak do kupy, ladím do sebe jídlo, furt něco kecám a možná jsem tak trochu mimo. Mája dobíhá a je mi skvěle. Co se dělo večer a v noci by vydalo na další kapitolu a možná by to chtělo i blog na jiné zaměření 🙂 …
Celý den a večer byl naprosto skvělý a díky moc všem, se kterými jsem se mohl potkat a alespoň na chvíli si něco říct. Velký díky patří organizátorům celého podniku v čele s Lukášem Tomčíkem. Jste bezvadná parta lidí a co jste dokázali za tři léta z Hostýnské osmy vybudovat je obdivuhodné! Díky taky všem, kteří k nám posílali pozitivní myšlenky a za podporu.
Kdo je na ty časy
9 hodin 22 minut a 50 vteřin
44. místo celkově
16. místo v kategorii
S čím jsem to běžel
papuče inovejt 285 – fakt super a ještě po těch x-stovkách kiláků stále drží jako přibité
testovací ponožky Bridgedale – ony i po těch pár měsících a několika stovkách kilásků drží, jen ten vzhled se lehce změnil
dres od Craftu – mám ho už asi o tři čísla větší, ale jsem s ním hodně spjat 🙂
kraťasy od téže firmy – pohodička
batoh Quechua – do budoucna by to chtělo něco ideálnějšího
čepka od inovejtu
šátek Buff