Byl pozdní večer, čtvrtý máj, večerní máj to Špacíru čas. Organizátorů zval ku kroku hlas, kde bahnitý zaváněl háj…
Čas plyne jako voda a ani jsme se nenadáli a je tu další ročník zábavné akce zvané prostě – Špacír. Nikdy nepotkáte na Vsetíně tolik šílenců bez pudu sebezáchovy jako právě v první květnový víkend. A proto jsme nemohli chybět ani my (Magda, Honza, Pavel). Úvodní slovo organizátorů a hlavního lékaře celé akce bylo opravdu ku prospěchu věci. Připravili jsme se na různé záludnosti trasy včetně slavného vodníka Kappy a před půlnocí mohli vyrazit do víru velkoměsta, nebo spíš velkolesa.
Cyklotrasa do Ústí v podstatě slouží jako rozjezdová dráha, aby mohl Špacírník vychytat všelijaké mouchy a pořádně se rozehřát a hned v Ústí cesta prudce stoupá. Letos si museli pořadatelé z organizačního hlediska hodně máknout, jelikož jim muselo trvat hodně dlouho nastříkat vodou všechny svahy a kopečky až na Krkostěnu a polámat všechny stromy na Vysoké. Opravdu jste se činili a za to Vám děkujem. Občas jsem měl pocit, že lepší bude jít bosky a boty použít až na druhou část trasy a přes stromy nějak přeletět. Bohužel levitaci zatím neovládám. Trasa nám pod nohama ubíhala docela rychle a na Makytě jsme se ocitli ještě před východem slunce, užili jsme si první přestávky, nabrali dech a pelášili si to rovnou do Papáyi (opředené bájnými pověstmi Špacírníků) a pak dále na Krkostěnu,kde jsem poznal všechny její krkolomné nástrahy. První krize přišla v zápětí. Kolínko mírně protestovalo a tak jsem si na to něco vzal (během dalších 15 hodin nebyl zaznamenán na této části těla žádný problém). Příjemné zpestření přišlo na Portáši, kde byli k nám velmi milí. Občerstvili jsme se a hřebenem se pokračovalo dál. Občas jsme popoběhli. Časem jsme se dostali až do sedla Lemešná. Mezi Lemešnou a sedlem u partyzána se dějí opravdu divné věci. Předloni tu totiž hlídala cestu oběšená gorila. Proto jsme ani na vteřinu neváhali a běželi co to dalo abychom si mohli zacpat břicha klobáskou a pokecat s bezva lidma. Samotný Špacír má oficiální začátek na Vsetíně, ale skutečně začíná až v Makovském průsmyku, po více než polovině trasy. Zde se láme chleba a posledně jsme to tu taky zabalili. Dnes, plni elánu, nebrali jsme do úvahy žádné strategické plány na ústup.
Druhý hřeben je kratší na kilometry, ale delší psychicky. Místy jdeme jen z hecu, říkáme si, že utrpení snad někdy někde ukončíme, nejlépe zazvoněním na zvonec. Magda dostává již asi třetí spací krizi a málem usíná za chůze. Honza jde kousek před náma a čekáme se na Soláni. Zde diskutujeme o mentálním a fyzickém stavu. Jdeme dál, není úniku a věříme, že Špacír konečně dokončíme. Pokouším se vyhecovat kamarády a pokoušíme se o běh. Zkresleně vnímáme rychlost a tak si myslíme jak jsme dobří, že přímo letíme. Nezúčastněný pozorovatel by asi nechápal. Tři individua „běží“ kačeřím krokem majíce kruhy pod očima velikosti tenisových míčků. Přichází pro mě kritický úsek – Vsacká Tanečnice – Ptáčnice. Na malíčku začínám cítit cosi neblahého. Zuju si botu (poprvé od startu, fuj), obhlížím situaci a říkám si, že to ještě není tak hrozné (menší puchýř na malíčku).Mezitím mi ale všichni unikají a já spěchám abych je dohonil. Jenže míjím odbočku mezi křoví a mířím si to nevědomky po cyklostezce na Dinotice (což je pod hřebenem, ale z druhé strany). Zjistím to asi za 500 m, z úst vypouštím slova zde nepublikovatelná a mířím zpátky na trasu. Předbíhám dva účastníky a kousek pod Ptáčnicí si ještě stihnu podvrtnout kotník. Paráda. Naštěstí nic vážného, za chvilku se dá noha dohromady a zanedlouho se ocitám na vrcholu Ptáčnice, ze kterého běžím na Cáb. Lehká pauza na doplnění tělesných tekutin a začíná pravé Peklo. Na Vsetín je to asi 15 km, z toho tak 13 po krásné asfaltce. Pro nohy je to vytoužený „luxus“, na který čekaly celý den. Při sestupu z hřebene, u Lopunice, vidím krásné medvídě mezi pařezy. Když se otočím na Magdu a říkám jí co jsem viděl, medvídě se vypaří. Celkem jsme viděli hezkou zoologickou zahradu – vlka, medvěda, klokana, lva, psa v lese a pak ještě tetku s košíkem na zádech, která seděla u cesty, no a při cestě domů jsem taky viděl neexistující kruhový objezd. Vsetín se zdá tak blízko, ale po skoro sto kilometrech je tak daleko. Nechápeme kam se vine ta cesta, která nás má dovést ke hvězdárně. Jsme zoufalí, i když to nikomu nepomůže, málem s rozbrečím při pohledu na město. Nenávidím Vsetín, honí se mi hlavou. Nohy pálí, kotníky jsou v hajzlu a my se blížíme na základnu. Jsem dojat. Objímáme se a málem mi ukápne slzička. Můj sen, zazvonit si na špacírnický zvonec, se splnil. Dorážíme (Magda, Honza a já) v čase 21:11, plácáme si s Šebíkem a mé srdce je v euforii.
V posledních hodinách jsem si řekl, že pokud to dojdem, už nikdy se na Vsetíně, první květnový víkend, neobjevím. Vím ale, že Špacír je droga, na kterou mám asi nevyléčitelnou závislost. Příští rok nás tu proto máte zase 🙂